Opis:
Já vím, že je normální, když normální lidé dělají normální věci. Pravděpodobnost, že si vypíchnete oko zubním kartáčkem při čištění zubů je obdobná, jako že si odpálí výbušninu na těle terorista sedící před Vámi v tramvaji na Výtoni, zatímco jedete do práce. Pak jsou tady ale ještě celkem takřka normální lidé, kteří tu a tam dělají rádi věci jinak, víc a tak vůbec. A když se potkají dva podobní blázni, začíná to všechno do sebe zapadat, tak jako včera. Můj kamarád Roman z Holic a já jsme kdysi dostali asi společně nápad, že by bylo zajímavé přejít na jeden zátah všechny osmistovky Vysočiny. Při podrobnějším studiu mapy se však ukázalo, že nejvyšším bodem Českomoravské vrchoviny je jakási Javořice (837) ležící přes šedesát kilometrů vzdušnou čarou od „zbytku“ všech osmistovek Vysočiny a Žďárských vrchů. A to je blbý. S Romanem jsme se ale nevzdali a včera jsme za odbití poledních zvonů na náměstí v Telči vyrazili na našich gravelových kolech nejprve na Javořici, a pak sto kilometrů severně konečně na Vysočinu s převýšením dobrých 1500 metrů. Jako výchozí i cílový bod „Koruny Vysočiny“ jsme logicky vybrali Nové město na Moravě, kde jsme ale potřebovali nějak bezpečně zanechat naše kola. Matně jsem si vzpomněl, že právě tady někde bydlí jediný český držitel Koruny Himálaje, Radek Jaroš a kola jsme mu nenápadně naházeli do kůlny, když zrovna nebyl doma. Byli jsme zrovna oba polonazí v procesu převlékání cyklistických hadrů za ty turistické, když nás u kůlny načapala Radkova Olga a zeptala se nás bez mrknutí oka na otázku, kterou mi ještě nikdo nepoložil: „Máte rádi bršlici?“. Tak večeři jsme měli zajištěnou a při slunce západu jsme konečně vyrazili na všech zbylých sedmnáct vrcholů! 63 kilometrů s převýšením 1800 metrů jsme ušli za čtrnáct hodin skrz večer, celou noc, svítání a vydatně propršené ráno, které mě stálo několik nechutně obřích krvavých puchýřů z příliš těsných bot. Přestože Olga již neměla být doma, stihli jsme ji nečekaně při odchodu do práce. Zahodila hned pracovní věci a položila nám další, velmi prostou otázku: „Takže vajíčka se slaninou, anebo bez?“. Na tuhle noc, kdy jsem spálil 7000 kcal a prožil osmnáct bolavých výstupů už nikdy nezapomenu. A až se mi zahojí nohy, budou ty vzpomínky už jen krásné Díky Romane, že jsi takový zvíře a že jsi mě takhle v závěru podržel! Můj organismus má teď o čem přemýšlet